CZ EN RU 

Dermatitis seborrhoica
Seboroická dermatitída

MUDr. et MUDr.Pavel Konrád
Kožní ambulance Dobřichovice/ Lasermed

Definice a epidemiologie

Seboroická dermatitida (SD), někdy nazývána též seboroický ekzém pro klinickou podobnost s atopických ekzémem, je řazena mezi chronické kožní onemocnění charakterizované výsevem recidivujících erytematoskvamózních kožních lézí, lokalizovaných v okrscích kůže bohatých na přítomnost mazových žláz a v oblastech intertriginózních. Predilekčně jsou postiženy oblasti obličeje, vlasaté části hlavy, horní části trupu a místa vlhké zapářky. Jde o velmi časté onemocnění kojenců mezi 3. týdnem až 3. měsícem věku, kdy jeho lehké formy ve kštici postihují až 2/3 děti, častěji jsou postiženi chlapci. U dospělých se onemocnění vyskytuje častěji u mužů okolo 4.decenia, prevalence se uvádí poměrně vysoká ,a to 5-10% světové populace.

nahoru

Etiopatogeneze

Etiopatogenetických faktorů seboroické dermatitídy je několik, jsou na sobě závislé a vzájemně se podmiňují. Při terapii SD je nezbytně nutné působit na všechny faktory současně. Prvním predisponujícím faktorem je zvýšená sekrece mazových žláz, tzv. seborhea ,odtud pochází název onemocnění. U novorozenců je zvýšená činnost mazových žláz zapříčiněna androgeny jednak transplacentárně předanými a také jejich zvýšenou produkcí v kůře nadledvin v tomto období života. Hormonální asociace vysvětluje, proč se onemocnění objevuje v kojeneckém věku a recidivuje až v dospělosti. U dospělců je zvýšená sekrece mazových žláz dána familiárně.
Druhým významným faktorem je vliv kvasinky Malassezia furfur (Pityrosporon ovale), která je sice běžným kožním saprofytem, ale její množství je vyšší v místech se zvýšenou produkcí kožního mazu, který je živnou půdou pro její růst. Kromě přímého negativního působení Malassezia na kožni bariéru (uvolňuje mastné kyseliny pronikající skrz stratum corneum) je důležitá u pacientů s SD i abnormální imunitní odpověď na kvasinku samotnou.
Třetím faktorem je narušení kyselého ochranného kožního biofilmu. To je způsobeno především užíváním mycích prostředků s obsahem sodium lauryl sulfátu ( syn. natrium laureth sulfate, SLS ). SLS ochranný kožní film destruuje a umožňuje kvasinkám přemnožování. Mycí prostředky s jeho obsahem by se u pacientů s SD, ale i s jinými druhy ekzémů, neměly vůbec používat.
Čtvrtým faktorem jsou klimatické podmínky, pozorujeme zlepšení onemocnění v létě, u moře, na horách a naopak zhoršení v zimních měsících. Typické jsou exacerbace projevů u pacientů pracujících v klimatizovaných prostorech se suchým vzduchem.
Pátým zmiňovaným faktorem jsou psychické vlivy, pozorováno je zhoršení stavu při stresu. Onemocněním trpí stále častěji manažeři, kteří přesně splňují dvě posledně jmenovaná kritéria.

nahoru

Klasifikace

Onemocnění se dělí do dvou klinických forem. U novorozenců a kojenců hovoříme o Dermatitis seborrhoica infantum (obr.1) Její vzácnou variantou u dětí s imunodeficitem je Erythrodermia desquamativa Leiner, u které se vyvíjí těžká erytrodermie (obr.2). U dospělých hovoříme o Dermatitis seborrhoica adultorum. Dospělá forma se dělí podle rozsahu postižení na ložiskovou, intertriginózní a erytrodermickou formu. Kojenecká SD se klinickými projevy liší od projevů SD dospělých. Základní principy terapie jsou však stejné.

Klinický obraz

U novorozenců a kojenců onemocnění postihuje kštici, obočí, centrální partie obličeje, v těžších případech i intertriginózní lokalizace. Typické jsou žlutavé šupiny na nezánětlivé nebo mírně zánětlivé spodině. Ve kštici je vždy přítomno větší množství pevně lpících žlutavých šupin, tomuto klinickému obrazu říkáme „crusta lactea“, tedy mléčná krusta, lidově „ouročky“(obr.3) Na rozdíl od atopické dermatitidy chybí svědění.
U dospělých lze klinicky jednotku rozdělit na ložiskovou seboroickou dermatitidu, intertriginózní formu seboroické dermatitídy a seboroickou erytrodermii.
U ložiskové formy bývá nejčastěji postižena oblast kštice (obr.4) a obličeje - zevní zvukovody (obr.5), retroaurikulární oblast, oblast glabely, nasolabiální rýhy (obr.6) a laterální části krku. Klinicky kolísá postižení vlasaté části hlavy od mírného, ložiskového olupováni, až po vývoj silných, adherujících krust ,tzv. tinea amiantacea (obr.7).
U formy s postižením zapářkových prostor se projevy objevují v axilách, v oblastech pod prsy, v okolí pupku, třísel, perianálni a genitokrurální krajiny.
Diseminací ložisek dochází ke vzniku erytrodermické formy , která se projevuje přítomností změn ve všech zmíněných lokalizacích včetně flexur velkých kloubů. Tato forma je často komplikovaná sekundární bakteriální infekcí a má sklon k exacerbacím.

nahoru

Komplikace

Nejčastější komplikací seboroické dermatitidy je druhotná infekce kvasinkovitým mikroorganizmem Candida albicans (syn. candidiasis,moniliasis). Při ní se objevuje v zarudlých plochách nejprve výsev papulopustul, které jsou později erodovány. Při okrajích chorobné plochy vidíme většinou mnohočetné makulopapulózní satelitní léze, které se límečkovitě olupují. Kandidová infekce se většinou šíří i do dalších lokalit a často nacházíme i kandidózu ústní dutiny (soor) nebo bolestivé, začervenalé, popraskané koutky úst s bělavými povlaky (anguli infectiosi).
Další komplikací bývá seboroická blefaritida (zánět víček) a u mužů seboroická balanitida .

nahoru

Diferenciální diagnóza

V diferencialni diagnostice je třeba pomýšlet zejména na periorální dermatitidu (obr.8), na atopický ekzém, na intertrigo (obr.9) a na erythrasmu.

Periorální dermatitida vzniká nejčastěji po dlouhodobém neindikovaném používání lokálních kortikoidů a projevuje se papulami na erytematózním podkladě na konkávních plochách obličeje. Výsevy bývají periorálně a periorbitálně.
Atopický ekzém vykazuje intenzivnější pruritus a nastupuje většinou později, až po 3 měsíci života. Ložiska mohou být načervenalá a odlišeni od SD je mnohdy velmi obtížné. Někteří autoři dokonce zpochybňují existenci SD u kojenců jako samostatné klinické jednotky a považují ji za variantu atopické dermatitídy. K rozlišeni obou nemocí někdy dospějeme až dalším vývojem onemocnění („wait and see“ ), k čemuž většinou dochází po 1. roce života. K přechodu ze SD do atopické dermatitídy dochází asi u třetiny dětí.
Intertrigo (dermatitis intertriginosa, opruzení) se vyskytuje taktéž poměrně často u obézních jedinců. Je způsobeno mechanickým třením kůže o kůži či kůže o pleny v kombinaci s působením zevních nox ( pot,moč,stolice) v místech kožních záhybů. Klinicky se jedná o ostře ohraničené červené, často mokvající plochy, které pálí a bolí. Často dochází k sekundární bakteriální a kvasinkové infekci.
Erythrasma je onemocnění způsobené grampozitivní tyčinkou Corynebacterium minutissimum .V klinickém obraze pozorujeme ostře ohraničené makuly hnědočervené barvy splývající v ložiska až plochy se satelitními makulami na periférii, někdy s jemným šupením, postihující intertriginózní lokalizace, zejména třísla (obr. 10).

nahoru

Terapie

Léčba seboroické dermatitídy musí být komplexní a zahrnuje v sobě terapii antiseboroickou, antimykotickou, keratolytickou, desikační a antiseptickou. Pro zdárný terapeutický efekt musí všechny léčebné postupy probíhat současně.
Lékem volby SD zůstává nadále antiseboroicky působící ichtamol (syn.ichtyol), nově zkoušené substance jej zatím nepřekonaly, ani se jeho účinnosti u tohoto onemocnění nepřiblížily. Změnila se pouze galenická forma, ve které je ichtamol aplikován, dřívější pasty a krémy nahradily terapeuticky vhodnější fluidní krémpasty (např. Cutozinc Ichtamo).
Historie ichtamolu se v medicíně začala psát již před staletími. V oblasti dnešního jižního Německa a severní Itálie docházelo v průběhu vývoje naší planety na mořském dně k ukládání jemného bahna, které se postupně přeměnilo v živičnou břidlici (obr.11). Při alpském vrásnění byly břidlicové vrstvy vyzdviženy do výšky až 2 000 metrů nad mořskou hladinu. Těmito pochody lze vysvětlit, proč dnešní naleziště těchto tzv. olejových břidlic jsou vysoko v horách, v oblasti takzvaných mořských polí. Z těchto usazenin se dnes získávají různé aktivní látky. Už od středověku se pálením těchto břidlic získával ichthyol (název je odvozen od řeckého ichthys = ryba; označení navazuje na nálezy zkamenělin mořských ryb v břidličných vrstvách). Dnešní technologie pracuje s pálením břidlice ve vakuu za vzniku oleje, který se dále zpracovává destilací.
První vědecká práce, srovnávající léčebné účinky ichtamolu a kamenouhelného i dřevěného dehtu, pochází z osmdesátých let 19. století. Jejím autorem byl slavný německý dermatolog P. G. Unna, který aplikaci ichtamolu rozšířil na řadu dalších dermatologických onemocnění, například omrzliny a otoky, v některých případech doporučoval ichtamol i k vnitřnímu užití.
Kromě klasické tmavé formy ichtamolu se v současnosti analogickým technologickým postupem vyrábí i tzv. světlý ichtamol. Postup výroby se odlišuje vícenásobnou destilací a metodou neutralizace, takže výsledný produkt nemá „ichtamolový“ zápach. Klasický tmavý ichtamol je však výrazně účinnější, takže se v terapii upřednostňuje.
Ichtamol působí antiseboroicky, snižuje zásadně produkci mazu. Dále má prokázané účinky antimikrobiální, zvláště antimykotické. Účinkuje také antiekzematózně a urychluje resorpci zánětlivých infiltrátů. Antimykotický účinek se přičítá fenolům a přítomnosti síry, antiproliferační účinek na zánětlivý buněčný infiltrát a epidermové buňky naftalinům. Výrazné antibakteriální a antimykotické účinky byly dokumentovány v mnohých vědeckých studiích. Je dokázaný účinek ichtamolu i proti Staphylococcus aureus, Streptococcus haemolyticus a Staphylococcus epidermidis. Rozsáhlé studie, např. u pacientů s acne vulgaris, prokázaly výrazné snížení tvorby mazu a tím omezení tvorby komedonů již po použití jednoprocentního ichtamolu. Ichtamol nedráždí pokožku, má nízký senzibilizační potenciál a na rozdíl od dehtů nesenzibilizuje kůži na světlo. Na rozdíl od kamenouhelného dehtu či dehtu z různých druhů dřeva se ichtamol nevstřebává po povrchové aplikaci do krevního oběhu, a protože téměř neobsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky není ani potenciálním kancerogenem.
Ichtamolová externa se používají u dětí v 1% a u dospělců v 1-3% koncentraci v režimu 3x denně v tenké vrstvě.
Další indikovanou terapeutickou skupinou jsou antimykotika, která se používají hlavně ve formě šampónů (např. Micetal šampon) do kštice a ve formě krémpasty (např. Imazol krémpasta) na kůži. Antimykotickou krémpastu nanášíme pouze v tenké vrstvě na noc, přes den aplikujeme ichtamolová externa. Závažný zánět je nutno někdy zklidnit i použitím slabého kortikoidního přípravku, který aplikujeme maximálně 2× denně po dobu 7 dnů a vždy ho předepisujeme v kombinaci s protikvasinkovým prostředkem ( např.Imacort crm). U nejtěžších forem SD lze využít orálních preparátů terbinafinu nebo itraconazolu.

K odstranění krust z kapilicia se používají keratolytika. Nejčastěji používanou keratolytickou substancí je urea, nejčastěji ve 4% koncentraci. Doporučuje se nanést externum s jejím obsahem ( např. AD lotio Chronic ) do kštice ráno a večer jej při koupání vymýt za pomocí speciálního antiseptického mycího gelu. Postupně tak dojde k odloučení krustózních nánosů. Tyto nánosy je bezpodmínečně nutné odstranit, protože představují rezidua kvasinek, které by stav SD agravovaly.

K omývání postižené pokožky se používají, k tomu určené, speciální antiseptické mycí gely. Tyto jednak odstraňují vrstvy přes den aplikovaných extern a zároveň působí antisepticky. Většina běžně používaných mýdel obsahuje sodium laureth sulfát, který kůži zbytečně dráždí, přesušuje a odstraňuje ochranný kožní biofilm. Preferujeme tedy medicinální nedráždivé mycí gely, které sodium laureth sulfát neobsahují a obsahují i antiseptickou složku s protikvasinkovým účinkem ( např. Cutosan mycí gel).

V případech, kdy dojde k mokvání ložisek, ke kterému dochází převážně v místech vlhké zapářky, se používají zinková externa.Ty působí jednak desikačně a jednak protektivně. Pouhým vysušením ložisek dochází k eradikaci kvasinek fyzikální cestou, protože kvasinky se v suchém prostředí nemnoží. Je však nutné nanášet pouze tzv. ultratenkou vrstvu externa. Chybně se totiž stává, že maminky či ošetřující personál aplikují ochranný přípravek v silné vrstvě v domnění, že pacientovi „více“ pomůže. Opak je však pravdou, protože tím způsobí jeho nechtěný okluzivní efekt a stav se může naopak zhoršit. Pod silnou neprodyšnou vrstvou externa se totiž mohou patogeny pomnožit. Ideální „ultratenkou vrstvu“ umožňují jednoduše nanést moderní ochranné zinkové sprejové přípravky (např. Cutozinc 10% Spray). Galenická forma spreje umožní aplikovat tenkou vrstvu ochranného přípravku, aniž by se ošetřující musel dotýkat podrážděné a často bolestivé pokožky.

nahoru

Shrnutí

Dermatitis seborhoica je onemocnění vyskytující se velmi často v dětském věku a relativně často i v dospělém věku. Terapie musí být prováděna dúsledně a musí být použito několik skupin léčiv souběžně. Za posledních roky byla zkoušena řada účinných látek k terapii seboroické dermatitídy. Žádná z nich nepřinesla léčebný převrat. Nejvyšší účinnost a terapeutický efekt si u této choroby stále zachovává tmavý ichtamol. Inovace se projevila v používání nových aplikačních forem, které usnadňují nanášení ichtamolového externa a vylepšují terapeutický efekt.
Paradoxem současnosti je, že se ichtamol v terapeutických doporučeních v mnoha článcích na téma terapie seboroické dermatitídy vůbec neuvádí. Tato chyba je zapříčiněna tím, že se ichtamolu, zřejmě pro senzorickou podobnost s dehty, mylně přisuzují jejich vedlejší účinky, což je zcela nesprávné.

nahoru

Literatura

  • 1. Polášková S., Dermatolologie pro praxi, Obličejové dermatózy dětí, 2011; 5(3): 134–139 s
  • 2. Štork J, et al. Dermatitis seborrhoica. In: Dermatovenerologie,vyd. 1. Galen, 2008; 166–167 s
  • 3. Švihovec J., Kostiuk P. et al., Ichthyo care : profil kosmetického prostředku, 2003
  • 4. Salavec M., Dermatologie pro praxi, Dermatitis seborhoica, 2010; 4(4): 186–191 s
  • 5. Fadrhonsová A., Farmakoterapie kožních nemocí,1999; 211-213 s
  • 6. Benáková N., Ekzémy a dermatitídy, 2013; 54-55 s .

Obrazová dokumentace

Obr. 1

Obr. 1

Obr. 2

Obr. 2

Obr. 3

Obr. 3

Obr. 4

Obr. 4

Obr. 5

Obr. 5

Obr. 6

Obr. 6

Obr. 7

Obr. 7

Obr. 8

Obr. 8

Obr. 9

Obr. 9

Obr. 10

Obr. 10

Obr. 11

Obr. 11